|
|
|
STUDENTSKÁ
REVUE
SGO
únor 2005
ZA NÁMI
! Dne
15. února v úterý v 19:00 hodin v Redutě
MF Olomouc vystoupily soubory a seskupení SGO či
z Olomouce, jejímiž členy naši studenti
jsou.Někdy si přizvali i své kolegy, a tak jsme
viděli:
JAK TO VIDÍM JÁ
Co
jsem si to zase provedla!? Proč nemůžu sedět
tiše v rohu v nějakém ušáku a pěkně
si číst?! Co tady zase blbnu a dožírám lidi nějakou
touhou po řádu a disciplíně v nějaké revue?! Takhle
lamentovalo mé zbabělejší já v třeskutě
mrazivé tělocvičně našeho gymnázia odpoledne
14.2. v pondělí na technické generálce
STUDENTSKÉ REVUE.
Mé odvážnější a veselejší já zatím
energicky ječelo po účastnících programu.
Povel stíhal povel a bylo zřejmé, že mě někteří
mají plný chrup už v té nebohulibé chvíli.
UBOŽÁTKA! To ještě drazí umělci netušili,
jak bude chutnat generálkový maraton v Redutě
nazítří, v den akce samé.
Posuďte sami: ráno pěkně spořádaně v procesu
školním, po něm pro některé již od 14:00
Reduta, většina v 15:00 hodin. Kulisy,
rekvizity, nazvučení sálu, projet scénář kvůli
osvětlení – a jedem! TAKLE NE! MLUVÍŠ MIMO
MIKROFON! ZNOVU! NECOUREJTE SE, SVIŽNĚ! KAM KOUKÁŠ?
DO PUBLIKA, DÍVEJ SE DO PUBLIKA! TAK TEĎ JSEM TI
NEROZUMĚLA ANI SLOVO! ZNOVU! TO BYLO O 100% LEPŠÍ!
TY KULISY DÁL, ŘÍKÁM – ZAHRADA AŽ NA ZNAČKU!
NAPNOUT!
JAK TO STOJÍTE?! TO JE NADŠENÍ? ZPÍVEJTE
POŘÁDNĚ. TAK DÁL. KDE JE ONDRA SE ZDENKEM? JA
VÁS ASI ZABIJU!
Můj
hlas, posílený mikrofonem, hřímal Redutou. Snažím
se i o vtip (dokonce!), ale únava všech nezadržitelně
stoupá. V šest večer si uvědomuji, že od
rána uběhlo už 10 hodin v plné práci. A
až ve 22:00 skončíme, budeme
mít za sebou 14-ti či 15-ti hodinovou „šichtu“.
Malí nevolníci. Vydrží to všichni? Musíme! A
chceme!
Je
19:00 hodin. Hlavní sál skoro plný, na balkóně
také živo. Stojím v poslední řadě, u
mixážního pultu vedle pana zvukaře Františka
Petříka. Osvětlovací technik Moravského
divadla pan Kraus už je ve své „kukani“ nahoře
za balkónem. Jedna z členek TYÁTRU – pro
tento večer inspicientka – vzadu při vstupu na
jeviště mě hledá v sále očima. Zdeněk,
Denisa, Ondra a Veronika – první parta
konferanciérů už tam čeká taky. Zvedám
ruku… vrhám kostky. Sál potemní. Nevidíme na
tlačítka a na nic, přesto JEDEME!
Program běží. Nic se nehatí. Nikdo na
nic nezapomíná! Všichni jsou, kde mají být. Zázrak.
Technika se nehroutí. Z jeviště proudí elán,
energie, úsměvy! Diváci reagují ihned. Už se
chytli! Baví se! Smějí se! Řeka čísel
programu teče určeným tempem, vlnky smíchu a
potlesku ji čeří.
JO!
JO! JO! Jsou dobří! Nejsou to „bojsové“. Laškují
s obecenstvem. Chtějí předvést, co umí.
A naši pomocníci sebou mrskají: mikrofony,
stojany, odnést, přinést, kulisy, pozor na
kabely – ať se tanečníci neskácejí…
Končí
pěvecký sbor. POTLESK! JSME V POLOČASE! Běžím
do šaten. DOBRÝ! BEZ CHYBY! VYDRŽTE, DAŘÍ SE
TO! Já
se zblázním! Asi je zabíjet nebudu.
Říkám si – ne, nebylo to marné je
nutit předvést, co je poutá, když vypadnou z lavic,
co všechno je baví a těší a jak dobří v tom
jsou. Vzpomínám si, jak jsem na jedné zkoušce
TYÁTRU řekla, že bychom mohli takovou věc uspořádat.
Páni, to už je víc než rok. Postupně jsme začali
věřit, že to půjde. Současná „hustota“
mistrů všeho druhu na našem gymnáziu je teď
opravdu vysoká. A tak – v říjnu článek
do školního plátku DO PŮL TĚLA (čerstvě
nejlepší v kraji!) co by a jak by mohlo být,
že se zkrátka chystá v únoru velký
humbuk.
Pak se TYÁTR musel věnovat sobě – hráli
jsme přece na podzim 8x DÍVČÍ VÁLKU. Ale současně
jsme shromažďovali čísla do REVUE. Některé
lidi jsme oslovili my, jiní se přihlásili po článku
v časopise sami. Některé jsme prostě přemluvili.
Ještěže tak! Byli opravdu dobří.
ÁÁ – už zvoníme. Přestávka
končí. Sál opět potemní. Tak
jo! Ještě máme co předvést! Ještě vás překvapíme!
Ještě se bude čemu divit i smát. Tak.
Discoshow se líbila, stepařům tleskají do
rytmu, Kristýna zpívá překvapenému publiku v absolutním
tichu…, pak zaječí teta Kateřina svá přísloví,
herci potancují v dobovém rytmu, sbor se řítí
do finále skladbou Čechomoru – a pak už Vojta
začíná WE ARE THE CHAMPIONS – KONEC! JO!
JO! JO! Panebože! Povedlo se to moc! Všichni
jsou trochu překvapeni – diváci i účinkující.
Nic se nezadrhlo. Padáme únavou, podpírá nás
štěstí a radost jako hrom! A
tak vám všem nastokrát děkuju, že něco děláte,
že to tak umíte a že jste se rozhodli to v naší
STUDENTSKÉ REVUE předvést.Byli jste opravdu výborní.
Žádné ubáté rozpačité velké děti. VÝBORNÍ:
Herci, tanečníci, tanečníci, zpěváci, šermíři,
hudebníci, konferanciéři, kulisáci – všichni. Mějte
se hezky, milí účinkující i milí diváci.
Slovanský Tyátr si už zase jde hrát na svůj
menší píseček. Rozumějte – pro studentské
divadlo je jeviště Reduty obr. To jsme se tedy
nadřeli, než jsme vymysleli, jak a čím ten
prostor „zaplácnout“. Ale co bychom pro tanečníky,
potřebující rozlet, neudělali, že… Sbor
bychom do oblíbeného Divadla hudby také
nenacpali… Zatím
se tedy předvádějte samostatně, ale někdy si
zase společně a ve velkém „zablbneme“.
Tedy, jestli budete chtít… Martina
Bičová
|
|
|