Samotu a
úzkost obalenou pořádnou dávkou černého
humoru předvedl v Divadle hudby umělecký
soubor Slovanského gymnázia v Olomouci,
Slovanský tyátr. Studenti pod vedením
režiséra Zdeňka Vévody nastudovali text
Hynka Skotáka, Poslední sen Olleho
Johanssona. Ten je volně inspirován jednou z
novel Joakima Ericssona.
Olleho Johansson
nemá zrovna nejlepší život. Pracuje v
konzervárně a po práci tráví čas popíjením
levné finské vodky. Večer se pak vrací do
svého domu, kde ho čeká jen ticho a samota. Do
tohoto domu mu najednou vtrhne banda lidí. Ti
tvrdí, že na jednu noc jsou jeho přátelé.
Chtějí s ním oslavit jeho narozeniny. Ale Olle
je nezná, neví proč mu vlezli do domu a
radostně slaví. To ještě netuší, že má konečně
štěstí. Byl vybrán v novém státním programu na
obveselení ztroskotanců. Může si přát, co bude
chtít. Všechno je placeno ze státních peněz.
Volil přece socialisty a navíc vše je jeho
posledním snem.
Absurdní
situace, do které autor Hynek Skoták
postavil hlavního hrdinu, je odrazištěm pro
příběh večera, který si má Olle užívat. Ale
žádný dar není dokonalý. Narozeniny už má
Astrid Lindgrenová, tak na něj zbyly vánoce.
Tato absurdnost může ilustrovat klíč, podle
jakého jsou jednotlivé, na první pohled
tematicky nesourodé scény svázány. Příběh
jakoby zvolna kráčel Olleho myslí a namátkou
vybíral různé důležité myšlenky v jeho
životě. Na jevišti se tak vystřídají scény z
knihy Děti z Bullerbynu, či švédská skupina
ABBA.
Hloupost
tohoto „nejdůležitějšího“ podtrhuje
tragičnost Olleho postavy. Zážitky, které mu
slizce ironický Erik předloží, ho potápí čím
dál hlouběji. Kupříkladu domluví setkání s
jeho alter egem. To je až odporně úspěšné a
ve všech vlastnostech ryzí protějšek Silná
karikatura skvěle vystihuje to, jak člověka
ovlivňuje prostředí a snící Olle se tak
upíná na myšlenku jednoho špatného
rozhodnutí, které mu zcela změnilo život a
udělalo z něj ztroskotance.
Inscenace od
počátku běží ve vysokém tempu a to jak
režijně, tak herecky. Jednotlivé události
jsou zhuštěny k sobě a mírný odpočinek
přichází až se závěrečnou scénou. Herci ze
sebe jednotlivé repliky často doslova chrlí.
Je to skvělé při komických situacích, ovšem
při vážnějších momentech se pozitivní účinek
vytrácí a celou situaci to staví do zcela
jiné polohy.
Text sám o sobě obsahuje velké množství
politických, ale hlavně
kriticko-společenských narážek. Režisér
Zdeněk Vévoda těmito odbočkami nenechává
zavádět mimo příběh. To sice svědčí již
zmiňovanému tempu inscenace a splňuje to i
dramaturgický směr souboru, který se podle
Vévody zaměřuje na mladé divadlo mladých bez
zbytečného filozofování, ale některé z nich,
jako třeba výstup Astrid Lindgrenové v
podání Kateřiny Lukáčové, vyznívají do
prázdna. To se ovšem nedá říct o postavě
Erika.
Petr Čehák přesně dávkuje jednotlivé
jízlivosti a jeho pseudo-laskavé repliky
patří k nejlepším. Lukáš Kadlčík v roli
Olleho, skvěle vystihuje jeho vyhrocující se
stav, ovšem po jevišti se chvílemi pohybuje
s určitou předvídatelnou automatičností.
Hromadné výstupy jsou až překvapivě nerušivé
a i na malém jevišti Divadla Hudby nemá
problém vzájemně kooperovat deset postav.
Dvojice funebráků (Viktor Zavadil, Petr
Gavlík) sice zvládá závěrečnou scénu s
respektem, ale v nedokonalé tmě jsou nuceni
pouze postávat kolem mrtvoly a střídavě si
svítit do obličeje baterkami.
Tato hravá
inscenace otevírající vážná témata, tvoří
svými sedmi obrazy až překvapivě soudržný
celek. Inscenátorům se podařilo docílit
pomalé katarze, kdy odpadává balast
ironického smíchu a zůstává pouze těžké téma
samoty. Její neodvratitelnost, stejně jako
neodvratitelnost Olleho smrti, se
inscenátorům podařilo lehce upozadit, čímž
vynikly komické situace. Bylo by chybou,
kdyby komika zcela překryla smutek, který
zákonitě musí přijít. To se ovšem v
inscenaci Slovanského tyátru nestalo.
Poslední sen Olleho Johanssona je tak
překvapivou inscenací, která by neměla
problém obstát v konkurenci divadla jiných
olomouckých divadelních subjektů a příjemně
vystupuje ze škatulky středoškolských
divadel.
Psáno z
reprízy 11. února 2010
Autor: Martin
Zavadil